Úsměv a pohostinnost tady
rozhodně není samozřejmostí, místní lidé vidí turistu velmi často jen jako
zdroj dolarů, takže účtování několikanásobně vyšších cen je tu zcela na denním
pořádku. Body: „informuj pravdivě“ nebo „informuj se, abys mohl informovat“
mají taky své opodstatnění – velká část informací, kterou jsme zde zatím dostali, byla
vymyšlená. A o dochvilnosti ani nemluvě:_)
(papája ve večerním slunci; opouštíme peruánskou Amazonii)
Dnes máme za úkol sehnat
odvoz do města Tarapota, kam můžeme dojet buď taxíkem nebo místním colectivem
(mikrobus). Jsme již ostřílení, takže volíme levnější variantu hromadné
dopravy, kromě toho nám už docházejí peníze. Mikrobusy tady nemají žádný pevný
jízdní řád, vyrážejí prostě „až se naplní“. Zdá se nám, že není třeba spěchat,
vždyť město je dvě hodinky cesty odsud. Přesouváme se tedy na centrální náměstí
s cílem být na očích řidičům colectiva. Projíždí jich tu několik, ale všechny
prázdné. Ve 14:00 se nám podaří domluvit si odvoz s místní řidičkou. Je to
první žena tohoto povolání, kterou
v Peru potkáváme. S větou: „ve tři hodiny, ale přesně!!“ nás opouští
a jede ještě do vedlejší vesnice nasbírat jiné cestující. To ještě netušíme, že
se jí dočkáme až v 16:30 a že navíc přijede s úplně prázdným vozem…
Místním slibům nevěříme už dávno.
S námi na náměstíčku
čeká dalších pět lidí, kteří se po příjezdu colectiva ihned hrnou dovnitř. Toto
je zvláštní povahový rys pro Peruánce, spíš jsme očekávali mnohem
pohodovější a srdečnější chování, ale
tady to tedy rozhodně stylem „maňana“ nefunguje. Každý má strach aby mu něco
neuteklo, do busů se tlačí vždy jako první a striktně dodržují místenky v autobusech
(to by se v Latinské Americe stávat nemělo:_) Kromě toho jsou docela dost
zlí a arogantní sami mezi sebou.
(banány přijdou na střechu)
Řidička se ujímá
organizace, nejprve uložení zavazadel (našich batohů, peruánských tašek
a nebo třeba trsu banánů) na střechu colectiva. Je zvláštní, jak se
tohoto úkolu zhostí automaticky jeden z cestujících, sama řidička se
nedotkne vůbec ničeho, jenom s odstupem komanduje. Praktický projev
machismu z druhé strany.
Mikrobus značky Toyota má
interiér přestaven pro peruánské použití, což zahrnuje nadlimitní počet sedadel
pro efektivní využití prostoru. My jako čtyři gringové máme prý zaujmout zadní
„čtyřsedačku“, což je ovšem fyzicky nemožné jak do šířky tak do délky. Mezi
sedadly před námi je totiž cca 20 cm místa na nohy, což dělá problém i některým
místním, natož pak nám, když jsme v průměru o hlavu až dvě vyšší než
domorodci.
Nakonec si sedáme na
prostornější místa a mezi nás se posadí menší Peruánci. V zadním rohu
sedí asi desetiletý chlapeček, který si veze v krabičce dva
papoušky (prý od babičky, která je „našla“ na zahrádce). Chlapec,
ačkoliv již
pěkně usazený, na pokyn řidičky musí vystoupit, počkat až se všichni
ostatní
naloží a pak jako poslední zase přes všechny nohy nastoupit na stejné
místo.
Logiku tohoto jednání nikdo nechápe.
Konečně naloženi
k prasknutí vyrážíme. Ale jenom pár metrů. Zastavujeme u nedalekého domku,
odkud vybíhají další lidé. Necestují s námi, ale posílají někomu do cílové
stanice tři slepice a jednu kachnu! Řidička otevře zadní dveře mikrobusu a už
je máme pod nohama! Efektivita přepravy je tady skutečně vysoká. O sto metrů
dále pak nakládáme ještě jeden metrový polorozpadlý trám dřeva, pochopitelně
také končí u nás a málem přizabil kachnu:_)
Po půlhodině cesty na
úzké horské silničce, kdy opět míjíme okraj cesty o pouhých pár desítek
centimetrů, vidím na pravé straně auta dva levitující batohy, které ještě drží
na kousku uvolněné šňůry. Již před chvilkou se mi zdálo, jako by nějaké
zavazadlo ze střechy odletělo do údolí, ale tentokrát jasně poznávám naši
(kdysi krásně) modrou a červenou krosnu, které hrozí obdobný osud:-) Řidička
zastavuje až na naše zavolání a opět se opakuje obdobná situace jako při
nakládání: jeden z cestujících leze nahoru a zavazadla znovu převazuje,
zatímco řidička se dívá s rukama v bok. Zbytek cesty proběhne
v obdobném duchu, malý chlapec s papoušky byl napomenut, ať nestrká hlavu
z okna, nebo mu jí urazí protijedoucí auto. Do Tarapota tak dorážíme
s několikahodinovým zpožděním a dnes už nám žádný autobus na panamerickou
dálnici nepojede.
Také nám došly peruánské
soly a tak musíme do směnárny. Na cestu bereme mototaxík, skvělé tříkolové
vozítko subtilní konstrukce se stříškou, kam se vejdou až tři zákazníci. Cena
za jednu cestu je dva soly (14 Kč), a tak po návratu platíme pět solů, prý za
to, že jsme si nemuseli shánět znovu odvoz zpět. Nezbývá než se smát, ve městě
jezdí víc mototaxíků než chodců. A na každých sto metrech silnice jich lze
potkat pět až šest. Nevadí, nakonec platíme.
(mototaxíci v Tarapotu)
Večer si dáme
v nádražní restauraci kuře s rýží. Nejprve za námi přišel číšník, že
již nemají rýži, ale jen smažené banány a nakonec se vrátil s tím, že už
nemají ani kuře. Jíme tedy rybu tilápii s banány.
Ráno máme čas, lístek na
autobus máme již koupený, a tak jdeme do města najít místo ke snídani. Máme chuť
na pořádnou jihoamerickou „hamburguesu“. Protože neděle ráno není ideální čas,
nacházíme po půlhodinové svižné procházce jednu z mála otevřených
restaurací. I když na výloze mají nalepeny obrázky „Visa, Master Card a American Express“, zeptáme se na cenu.
> Buenos dias, za
kolik máte hamburger?
> Pět solů,
s hranolkama a zeleninou!
Sedáme si.
> Co si dáte?
> Čtyřikrát ten
hamburger s hranolkama.
> Jaký hamburger?
> No ten za pět
solů.
> Máme tu akorát za
devět solů. A bez hranolek.
Peruuuuuuuu!
Do autobusové zastávky
dorazíme poslušně půl hodiny před odjezdem autobusu. Zase jsme si vybrali
nejlevnější společnost, takže před terminálem stojí náš bus s odmontovaným
předním kolem a okolo něj hlouček Peruánců, z nichž každý má nějakou
užitečnou radu pro řidiče držícího střídavě francouzský klíč, šroubovák a
rozbrusku. Vyrážíme nakonec se zpožděním hodinu a půl a jak se brzy ukáže,
řidič je odhodlán tento časový handicap na horské cestě dohnat. Atmosféru
doplňuje bláznivá jehovistka, která stojíc mezi sedadly vykřikuje svoje hesla
typu: „skutečný řidič tohoto autobusu je pouze Ježíš“, což doplňuje falešným
ale o to hlasitějším zpěvem a bušením do rytmu do sedadel (nelze být opřen
v tu chvíli, kdy buší do vašeho:_). Když ji začneme ignorovat, stejně jako
polovina autobusu, tak nás všechny prokleje a vystoupí ven.
Doprava v Peru vůbec
není nuda:_)