Sestra se obrátí na mě. „Mám jeden takový problém“. Jaký???
„Prostě obtíže.“ Ona tam furt stojí a SNAD SI MYSLÍ, ŽE JÍ TO TADY DO DETAILU
POPÍŠU!!! Před třemi cizími ženami! Je tohle nutné? Co nějaká lékařská etika a
tajemství? Ostatní dvě ženy si jdou pouze pro antikoncepci…
V ordinaci sedím na židli, doktor ještě něco dodělává
na počítači. Potom se ke mně obrátí a hovoří se mnou. Stejně se mě znovu ptá, proč jsem zde, takže říkat sestřičce cokoliv nemělo smysl. Zatímco se bavíme, zaujatě pozoruji lékařův počítač. Přes celý monitor si můžu přečíst, že Monika Čermáková, narozená 15. dubna 1985 v Hradci Králové má obtíže
s mykózami a to opakovaně (*). Tato informace je mi sice k ničemu,
ale představa, že moje diagnóza takhle bude svítit do obličeje jiné pacientky
mě děsí.
„Tak si odložte.“
—
Několik dní poté se mi stala zajímavá věc. Vstoupila jsem do
čekárny, kde jsem už na recepci zaplatila 30 Kč. Najednou jsem se cítila tak
nějak lépe. Jako zákazník v obchodě, který může říct, pokud je nespokojen.
A jako plnohodnotný partner realizované akce. Ne jako někdo, kdo snad svou
návštěvou obtěžuje. Byl to příjemný pocit. Ta sestřička na gynekologii nebyla zlá, byla jen příkladem
u nás zatím běžné praxe. Možná se díky poplatkům naučíme více říkat, že se nám
něco nelíbí.
(*) údaje o pacientce na monitoru jsou zde samozřejmě
smyšlené