Koukám bezradně na kalnou hladinu laguny a v hlavě mi
běží vzpomínky na dvouměsíční lapálie s jejím sháněním, protože v Evropě
takový typ nikdo nevyrábí. Také si říkám, čím budu celý měsíc lovit, když o ni
přijdu?
MUSÍME JI PROSTĚ ZACHRÁNIT, to je jasné. Jak se tma
zhušťuje, přestává být reálné vlézt do laguny teď a budeme to tedy muset odložit na
zítra. Jediný problém je, že ráno v 8:00 odjíždí loď do Puerta Maldonada a odtud letadlo zpátky do „civilizace“. Laguna je asi hodinu cesty od
stanice, kde spíme a rozednívá se kolem páté. Nezbývá tedy, než vyrazit ve
čtyři ráno…
Kajman z vedlejší laguny…
V noci se mi nespí dobře, probírám si stále dokola možná
nebezpečí. Piraní se nebojím, ty musí cítit krev. Elektrický úhoř by byla blbá
náhoda. Anakondu viděli ve vedlejší laguně, ale jenom jednou (říká Vika).
Nejvíc obav mám z kajmanů, ale ti se prý budou bát spíš mě (říká znalecky
Lukáš). Tak by to přece mělo být v pohodě… Není čeho se bát. Bude to
v pohodě, jasně, bude to v pohodě! Ten strach z temnoty máme
přece jen v sobě zakódovaný…
Vika i Gahu kolegiálně vstanou se mnou a vyrážíme (díky!).
Lukáš je ušetřen, má střevní problém. Bez Viky bychom byli v pralese brzy
ztraceni, není tu žádný orientační bod, ani polohou slunce se nedá moc řídit,
protože přes koruny stromů není nikdy vidět. Navíc, teď je tma:_) Je prostě
nutné znát úzké pralesní cestičky. Dobře, že jde s námi Gahu – říkáme mu talisman,
protože má pořád štěstí. Třeba to pomůže i teď. Dorazíme za svítání, laguna
vypadá obdobně jako včera při setmění. Lano sítě leze z vody a síť drží
někde v hloubce.
Obléknu si tedy výbavu – holínky a pláštěnkové kalhoty a
udělám první krok. Vůbec se mi nechce. Bahno pode mnou se rozestoupí a pohltí
moje chodidlo. Netuším vůbec, jak daleko tímhle způsobem dojdu.
Zlověstná laguna
Jdu dál.
Piraně si vesele plavou kolem… BUĎ ZTICHA! A úhoř? NENÍ TU!
Anakonda je DALEKO. Kajmaní samice s mláďaty tady přece NEMŮŽE být. NE, NE, NE,
NE! Fuj. A to strašné zlověstné ticho. Nikdy mi nepřišlo, že může být v pralese i ticho a najednou
tu je. Jak to?
NEBUĎ PARANOIDNÍ SRAB!
Končím. Stejně to fyzicky dál nejde, bahno by mi spolklo
holínky, asi budu muset kamarádům sdělit že jsme sem šli zbytečně. Kdyby ta
voda byla aspoň trochu průhledná… Zakoukám se na hladinu. Oproti včerejšku je
vidět trochu víc do hloubky – a pak ho uvidím! Velký kmen celý ponořený ve vodě
asi tak 5 cm pod hladinou po kterém se dá vlézt do laguny! Hurá. Dostanu se po
něm pár metrů od břehu, až na druhou stranu sítě, takže můžu táhnout za lano
opačným směrem. Síť ale drží zamotaná v koruně potopeného stromu. Jak jsem
vůbec mohla být naivní a házet síť do neprůhledné vody? Poučení pro příště, ale
teď by se mi mohla ještě vrátit… Vymotat nejde, drží někde hluboko. Tak tedy
budu muset pořádně trhnout, buď se přetrhne lano a nebo získám i nějaký zbytek
sítě. Tahám vší silou, co mám. Chvíli to trvá, ale cítím pohyb. Najednou vyletí
z vody přímo na mě! Téměř nepoškozená celá síť s jediným přetrženým provázkem,
navíc se třemi parádními zachycenými sumečky, kteří se do ní přes noc zamotali. Mám co dělat, abych se udržela na kmeni a přitom nevěřícně zírám. Dobré zprávy na začátek cesty: talisman funguje!
Na žabičky taky nakonec došlo…