„Nevadí“, falešně se přesvědčuji, nebo:„příště se poučím“
(další oblíbená lež pro překonání krize). Aspoň si vyřídím nějaké to
papírování. Jdu do Oskara a Komerční banky (zrušit kontokorent – cha), obě tyto instituce však mají
společnou vlastnost – otvírají až v 9:00. Tak zase odloženo na neurčito:_)
Zmocňuje se mě pocit promrhaného času, ale zaskočím ještě nakrmit ryby na
fakultu a ono to akorát vyjde.
Rybičky mě vítají, mají mě spojenou s pravidelným
přísunem mražených pakomářích larev. Sleduji jejich bitky o kousky potravy a také
jejich hierarchické uspořádání v nádrži. U jednoho akvária se však
zastavím – tady, kde na mě vždycky čekala velká dominantní ryba, vidím více
jejích menších brášků, jak si v klidu proplouvají a nikdo je nenahání přes
nádrž. Kdepak asi je šéfka akvária? Najednou to uvidím. Nehybné tělíčko na
podlaze akvarijní místnosti obalené prachem a špínou. MOJE VELKÁ RYBA
VYSKOČILA! Chudák. Byla nejlepší, největší a nejhezčí jedinec dosud nepopsaného
druhu…
Po minutě soustrastného vzpomínání jsem zpátky v realitě
a rybu připravím na zafixování. Je ještě měkká i když už oschlá, musela
vyskočit tak před půl hodinou. Pečlivě z ní omývám prach a sundávám
nalepené vlasy, které pochytala při její zoufalé snaze najít vodu na
podlaze. Pak hledám formaldehyd, kdepak
asi zase je? Chtělo by to ještě fotku, dokud má ryba na sobě viditelné všechny
barvy, hlavně reflexní pruhy jí ve fixativu vymizí. Narovnávám hřbetní ploutev,
když tu najednou uvidím pohyb tlamy. Ta mrtvolka se NADECHLA!!! A znova! Zázrak
znovuzrození… Hned jí pouštím do akvárka, sice se ještě motá, ale přežije.
V duchu děkuji pátečnímu nedočkavému řidiči na trase Holešovice – Štětí,
který zachránil minimálně jeden rybí život!
Tento příspěvek původně vůbec neměl vzniknout. Prostě mi
jenom ujel autobus. A teď další, tak mám ještě o hodinu víc, ale z
logisticky nezvládnutého dopoledne si už nic nedělám.
