Po neklidné noci plné
živých snů o děsivé smrti v boji s rhabdoviry se vydám do Studentského
lékařského domu za doktorkou. Snad mě nějak utěší.
"Dobrý den, co Vás trápí?"
"Byla jsem kontaminována
mrtvým zvířetem…" vyjede ze mě samovolně (uznávám, že jde poněkud o kostrbatý
popis situace)
–vteřina ticha, zamrkání,
posun brýlí–
"Prosím??"
objasním tedy situaci
pěkně po pořádku.
„Proč
jste na to proboha sahala???“
„no, chtěla jsem tu
lebku…" přiznám.
„co studujete za školu, prosím Vás?"
„přírodovědu…"
„no to sem si mohla myslet, že jste něco takovýho… tak
počkejte. Nemám takovýto případ každý den, tak ho musím zkonzultovat…"
–„Dobrý den, Bulovka? Prosimvás mám tady jednu pacientku,
která našla mrtvou lišku a píchla se o ní do ruky" — cítím, jak se pomalu
propadám do země — "Může
se nakazit vzteklinou?? Aha, děkuji, tak já vám jí tam pošlu."
„Budete muset na
očkování, protože nevíme, jestli nebyla liška nakažena."
„Já jí kdyžtak mám doma,
kdyby se z toho dalo něco zjistit…"
„Vy jí máte DOMA??? A kde proboha?" (opětovné zděšení)
„Na balkóně…"
"Ježišmarjá"
Vytáčí znovu telefon…
–„Dobrý den, Státní veterinární správa? Prosimvás, mám tady
jednu pacientku která našla mrtvou lišku, píchla se o ní do ruky a MÁ JÍ
DOMA NA BALKÓNĚ! … Aha, dobře tak já jí k vám
pošlu i s hlavou… Myslíte že s ní MŮŽE JET TRAMVAJÍ nebo je nutné pro
ní vypravit SPECIÁLNÍ ODVOZ?
Začínám tušit, že tenhle den bude něčím
vyjímečný._) A už zase vidím telefonní sluchátko u hlavy.
–„Dobrý den,
Krajská hygienická stanice? Prosimvás,mám tady jednu pacientku která našla
mrtvou lišku, píchla se o ní do ruky, MÁ
JÍ DOMA NA
BALKÓNĚ a bydlí na koleji! Nemůže se něco stát?… Aha, dobře tak ona vám zavolá,
až jí z toho balkónu odveze…"
Konečně se obrátí na mě:
"Tak, teď honem zajedete pro lišku, odvezete ji na Státní veterinární správu do
Suchdola, kde ji necháte vyšetřit a výsledky zavoláte mě a na hygienu. Podle
toho půjdete nebo nepůjdete pak na Bulovku…"
Z rozhovoru jsem
pochytila, že rozbor liščí hlavy by měl stát několik set korun, které u sebe
nemám, snažím se tedy vymluvit…
"Ale vy tam musíte jít!!!" zděšeně odpověděla doktorka. "Víte co –
já vám půjčím!!" a
na stůl přede mě položila tisícikorunu. Nebylo již úniku…:_)
Poslušně dorazím na kolej, kde před naším
pokojem stojí vrátná (to se nikdy nestalo!). Prý mám okamžitě zavolat doktorce
Hujerové (jméno změněno) z hygieny. Volám a utěšuji, že vše již zařizuji. Popadnu lebku a jedeme metrem, tramvají a
autobusem na výlet do Suchdola.
„To jste
vy s tou liškou? To zase humaňáci dělaj aféru… Jste měla přijít rovnou k nám,
my bysme vám řekli, že vzteklina už u nás několik let nebyla. Takhle, jak jdete
k "humaňákovi", tak se to už nedá zastavit. A jak se to stalo prosimvás?"
Popíšu vše popořádku.
"Proč jste si proboha nevzala
rukavice??" (srovnej reakci doktorky a
veterinářky:_))
mezitím přiběhla další doktorka: "znáte
nějakou doktorku Hujerovou z hygieny? Prý jí mate okamžitě zavolat…"
Doktorka i s mojí lištičkou zmizí do
patřičných míst a já mezitím vysypu z peněženky 858,- a dostanu i stvrzenku. Za chviličku je ale zpátky:
"Má to
zvíře vůbec mozek? bez mozku to nelze vyšetřit!!"
ha – takže z toho nic nebude? Vzhledem ke
značnému stadiu rozkladu myslím, že mozek nemá. Doktorky se jdou tedy
přesvědčit do zákulisí, tam s nimi prý nesmím, bohužel!:_) sedím teda 20 minut
ve vestibulu.
"Táááák,
máte štěstí!"
v duchu doufám, že mi vrátí 858 korun a
bude klid
"Má
mozek! Můžeme jí vyšetřit!!"
Sláva… zkusím se ještě nenápadně zeptat,
zda bych mohla lebku – v případě negativního nálezu, samozřejmě – dostat
zpátky:
"V žádném případě, co
přijde k nám, už nesmí ven…."
Odcházím odevzdaně bez lebky a o tisícovku lehčí na kolej. Na posteli
zírám užasle na třístránkový protokol. Podepsána Hujerová. Chudák spolubydlící
Vika, musela absolvovat místo mě výslech:
"Kolik
osob bylo na exkurzi?"
"Kolem 20, ale v místě a čase nálezu
zvířete jsme byli pouze tři…?"
“Dobře,
píšu dvacet… A kde je slečna Musilová teď?"
"S liškou jede na Suchdol…"
"Dobře tedy, píšu tedy "povinnostem se nevyhýbá"… Ať mi určitě zavolá!!!"
Druhý den ráno mám
konečně výsledek, lištička je samozřejmě negativní, hurá, volám teda zase Hujerové, aby neřekla,
že ji ignoruji. Přikáže mi, ať se okamžitě dostavím na stanici kvůli sepsání
protokolu. Říkám znova, že liška je negativní, ale
stejně musím přijít.
“Tak
mi pěkně od počátku popište jak se to stalo"
přemýšlím, pokolikáté už to vyprávím…
"… a pak jsem se poranila"
"VY
JSTE SE PORANILA?? TO JSEM NEVĚDĚLA!!"
Aíííí! Už radši nic neříkám, všechno
podepisuji a utíkám co nejrychleji pryč! Uběhlo právě 48 hodin od poklidného
výletu na exkurzi a nevinného zavolání kolegy: "Holky, pojďte se podívat na
krásnou lištičku…":_)
Dodatek – o rok později:
Kamarád z fakulty, mimochodem velký
sběratel lebek, musel jít k doktorce s prokouslou kůží na ruce:
"Tak copak se vám stalo?"
"Ale, kousla
mě kuna…"
„Ježišmarja,
že vy jste z přírodovědy? Představte si, to tady byla jedna taková a ta sebrala
mrtvou lišku kvůli lebce!!!"
„Vidíte? Lišky já mám doma tři…"
V tu chvíli naši lékařku
trochu zalituji:_)