„Kam jedeš?“ ptá se mě, ještě než zavřu oči.
Říkám popravdě, že do práce, a pomalu upadám do nepřítomnosti.
„Jaký je tvoje nejoblíbenější zvíře??“ slyším za chvilku z polospánku.
Nezmůžu se na nic lepšího než „rybičky“, což holčička raději nekomentuje a ukazuje mi kufřík s koněm, který má od babičky. TOHLE je přece zvíře.
Usínám.
„A jaký bys chtěla mít auto???“ zjišťuje po chvíli dál.
Když přiznám, že zrovna sháním jednu Felicii, tak už se odepíšu úplně.
„Hmm, to já bych chtěla spíš Ferrari nebo Lamborghini…“
Další bonbón už asi nedostanu:_)
Usínám.
„Mluvíš v práci cizím jazykem?“ změníme zase téma.
Říkám, že jo, že se bez toho člověk neobejde.
„Já nemám ráda cizí jazyky! Ale chtěla bych se naučit rakousky…“
Říkám jí, jak se v Rakousku mluví.
„Aha, tak to ne…“ změní rychle názor.
„Němčina se ti nelíbí?“ ptám se.
„Ne, protože nás obsadili…“
Byla to holčička ze čtvrté třídy…
Vzpomenu si na sebe a němčinu, která mě provázela skoro celé dětství, zatímco Němce jsme znali jenom z vyprávění a z televize. A později z doby, kdy se jezdili k nám do Budweisu dobře najíst a všude se chovali, jakoby si mohli všecko koupit. Taky že mohli.
Jednou mi koupil jeden Němec v akvaristice dvě rybičky a jednou jinej Němec v cukrárně kremroli. Asi si mysleli, že nemáme žádný peníze. Na tu kremroli jsem měla, na ty rybičky už ne. Ale stejně brzo chcíply. Mamka říkala, že bych si neměla brát od cizích lidí věci a už vůbec ne od Němce. Prej mám mít nějakou čest. Ale stejně mi nepřišlo potupný, že mi někdo dal rybičky a měla sem z nich radost:-)
První „skutečné“ Němce jsem potkala o něco později a byli to studenti jako my, co řešili podobné problémy. Jenom jsem tenkrát nechápala, jak to, že taky chodí na brigádu, když jsou přece tak bohatí…
Dneska jsou moji němečtí kolegové ti nejspolehlivější, dodržují plány a na mejly odpovídají hned a ne jako já… A posílají mi do práce pořád nejvíc zajímavých rybiček!:_)