Takhle v podvečer
jsem vám původně chtěla napsat poklidný blog o zajímavých zážitcích
z cest, ale po přečtení feministického článku (a hlavně diskuze!) Kláry
Zelenkové je všechno soustředění i pohodová atmosféra v tahu:_) Přemýšlím
jako každý běžný člověk, který nemá rád nespravedlnost. Udivuje mě tedy, kolik
lidí dnes, v 21. století, vnímá boj za lidská (konkrétně ženská) práva
negativně. Často mě napadá: „Proč by měl NĚKDO bránit někomu ve splnění jeho
snu jenom proto, že jde o ženu? Snad to aspoň té malé trabantistce vydrží a
nikdo jí nebude přesvědčovat, že se pro ní tenhle koníček nehodí. Ne všichni
ale mají to štěstí.
Příběh první: Trombónistka
(Lidovky, 4.7.07):
Talentovaná hráčka na
trombón byla přijata do Mnichovské filharmonie jenom díky konkurzu, který probíhal
za plentou. „Normálně“ by nikdo nikdy (80. léta) ženu na pozici trombónistky
nevzal, ale takhle k tomu ke zděšení sexistického dirigenta došlo. Užila si své, ale od té
doby je (prý) plenta při konkurzech samozřejmostí a padlo mnoho předsudků
dokládaných tehdy i odbornými názory (např. význam výšky těla, velikosti plic či rozdíl ve
tvaru úst a tím i rozdíl ve stylu hraní).
Příběh druhý: Hasička
(z MF DNES před cca 2-5 lety, ach ta paměť…:_) už jsem ho zmínila i
v diskuzi pod článkem K.Z., čímž se omlouvám těm, kteří se proklikali až
na její konec a čtou toto podruhé)
Byla jednou jedna
dobrovolná hasička, která svůj koníček měla ráda tak, že si ho chtěla
zvolit za
své povolání. Ve svém smíšeném sboru byla průměrnou, nikdy si
nepřipadala
v něčem méněcenná až do doby, než zjistila, že zákon ČR neumožňuje
ženě
stát se profesionální hasičkou. To, co pro 50% populace není žádný
problém, stalo se pro ní nedosažitelným. Nezbývalo, než se pustit do
boje za svůj
vysněný cíl. Jak dopadl, netuším, ale má moje sympatie.
Pozor! Nechci
tvrdit, že žena někdy zaběhne 100 m stejně rychle jako muž, ale lidé si už
mnohokrát mysleli, že ženy nejsou schopny mnoha věcí.
Příběh třetí: Proč
holky nechodí na matfyz?
Vzpomínám na moji střední
školu a na výběr vysoké. Matematiku jsem měla hrozně ráda, i přesto, že naše
profesorka nebyla schopná mnoho lidí úspěšně připravit. Nakonec skončil na
matfyzu jediný člověk a i ten po roce odešel. I tak jsem v době
rozhodování malinko koketovala s myšlenkou studia na MFF. Také se vám hned
vybavují ty tradované a donekonečna omílané mýty o tom, že: „matfyz není pro
holky, je to strašně těžké“?. Nevím, jestli je tahle démonizace studia
matematiky jenom u nás, nebo i v zahraničí, ale moje kamarádka – Slovenka
– si zvolila ke studiu informatiku čistě z praktických důvodů. Bez
předsudků, protože o škole předtím moc informací neměla. Když si ale u nás okolí ještě přisadí: „Budeš jediná holka
v ročníku, co tam budeš dělat?“, tak věřím, že nejedné obyčejné smrtelnici to může
celkem nahnat strach.
Holt mnoho mýtů žije v našich myslích zbytečně:_)
Malé zamyšlení na závěr:
Příběh čtvrtý: Zacyklené
myšlení v zajetí předsudků?:
Uvázli jsme
v sněhové závěji i se školitelem a přáteli. Bylo nutné nasadit sněhové
řetězy a můj školitel pronesl, že neví, jestli to zvládne. I já jsem
prohlásila, že, ač vlastním řidičák, tak to také neumím, načež se mi
dostalo odpovědi: „Ty to přeci nepotřebuješ, ty jsi ženská!“
Zvláštní paradox
v uvažování – ženy nepotřebují vědět, jak funguje auto, abychom se jim
my, muži, mohli v hospodě smát, jak jsou hloupé, že to nevědí. :_)
Chci prostě jenom žít
v zemi, kde si aspoň moje dcera (až se jednou narodí:_) bude moci zcela svobodně a bez
předsudků vybrat, i když se bude chtít stát třeba hasičkou, pilotkou, trombónistkou,
nebo matfyzačkou. Proč je to pro některé tak složité (pochopit), nevíte?
Pro odlehčení
na úplný závěr moje chovná králice plemene Zakrslý beran divoce zbarvený na dobové fotografii:_)