Minové pole všude kolem…
Angola je (zatím?) divoká a tím i krásná. Pije se tu pivo značky Ngola, což je domorodý název pro oblast a jméno země je prý odvozeno spojením domorodého názvu s portugalským členem (A). Pije se tu také pivo značky Cuca, které máme raději.
Z rybího pohledu je oblast nesmírně zajímavá, v okruhu cca 200 km leží prameniště pěti afrických veletoků tekoucích do obou oceánů (Zambezi, Kongo, Okawango, Kwanza, Kunene). Je to vlastně taková „střecha jižní Afriky“. Tak proto tady (mimo jiné) jsme a lovíme ryby.
mapka oblasti
Výhodou je, že tu nikdo nesbíral biologický materiál přes 30 let, poslední sběry ryb jsou hlášeny z roku 1974, tedy v posledním roce portugalské koloniální nadvlády. Od té doby byla terénní práce v této zemi dosti nebezpečná. Nevýhodou pro terénní výzkum může být současné zaminování celé oblasti. I když odminování pokročilo a některé hlavní cesty jsou již „čisté“. Ale hledejte rybu na silnici, že?
Každá cesta má naštěstí mosty přes řeky, shodou okolností však též strategické cíle pro pokládání min. Pravidelně se tedy informujeme u britského šéfa společnosti pro odminování na jednotlivé mosty a jejich okolí. Nicméně i s ujištěním, že „ten už je v pořádku“, se raději pohybujeme co nejvíc po vyšlapaných cestičkách. Přece jen, lovíme na zdevastovaných místech, občas přímo mezi zbytky zřícených mostů a ve vodě plné zrezivělých kusů starých železných konstrukcí.
Motorka sjela z hlavní cesty na písčitou cestičku. Už potřetí hledáme správnou odbočku k vodopádu. Dvakrát jsme dojeli na konec cesty do nějaké vesnice, kde jsme způsobili krátké všeobecné veselí (dva běloši na motorce – a mají helmy!) a zase jsme se vrátili na hlavní rudou cestu. Nakonec nacházíme tu pravou a přijíždíme k vodopádům, nad nimiž budeme lovit. I zde se zdá místo zprvu liduprázdné, nicméně brzy se z maty (spíš tedy z blízké vesnice) začnou vynořovat malé černošské děti a zvědavě si nás prohlížejí. Zdravíme a komunikujeme s nimi, trochu se stydí, ale nevšední zpestření dne radostně vítají. Když si navíc oblékneme rybářské holínkové kalhoty, jejich údiv nezná mezí a každý náš krok je provázen dvaceti malými krůčky černých nožiček.
Lukáš loví a děti pozorují…
Lovíme nejprve ruční sítí v rychlé vodě mezi kameny a děti nás povzbuzují smíchem a výkřiky typu: „Tady stejně žádné ryby nejsou!“, nebo: „Takhle se to nedělá!“, případně: „Co takhle tamhle o metr vedle?“
Taháme „jenom“ zajímavé malé proudomilné sumečky (rod Doumea). Lov s velkou sítí nataženou přes lagunu se nám nepodařil vůbec. Děti snědly skoro všechny bonbóny, které jsme nabídli za pomoc při natažení sítě, ale příliš nám nepomohly.
Nezbývalo tedy než se rozloučit a odjet aspoň s úlovkem sumečků a dalších drobných rybek. Malí černoušci mezitím zahlédli v našem batohu sušenky a začaly se jich dožadovat. „Bolachas (čti bolášaš), bolachas!!!“, křičeli jeden přes druhého a utvořili hlouček kolem nás. Ještě chvilku si s nimi povídáme, ale sušenky nedáme. Brzy by se naučili natahovat ručičky k bělochům. Nakonec rychle nasedáme na motorku a odjíždíme z místa činu. Děti křičí jeden přes druhého a my mizíme. Asi tak do vzdálenosti 10 metrů. Spadnul nám řetěz a dav zajásá a vrhne se k nám! Pokoušíme se opravit co nejrychleji závadu, ale je to (kupodivu:_) těžší než na kole. Nezbývá tedy než zavolat satelitním telefonem pomoc do Kuita a odevzdaně čekat. Zvídavé děti se mezitím překřikují a strkají ručičky do motorky, až máme trochu strach, aby jí nerozbili nebo aby se jim něco nestalo. Nakonec ale odstrkují oni nás a přetlačují se jeden přes druhého. Asi po pěti minutách se jim pak podaří celkem jednoduše řetěz nahodit a s vítězoslavným pokřikem a hrdostí v hlase nám oznamují, že Angola opravila motorku bělochům. S radostí se pak vrhají na zbytky bonbónů, které nám ještě zbyly a které jim za odměnu rozdáváme. Definitivně tedy pro dnešek opouštíme rozjásaný dětský hlouček a děti na nás vesele volají, ať zítra přijedeme zase!!
Už teď jsme zvědavi, jak budou vypadat naše příští terénní dny.
Obrázek z Kuita na závěr: Angolani cestující; ulice v Kuitu, v pozadí budova banky.