Pelikán má všude na pobřeží spousty příbuzných, ať se rozletí kamkoliv, všude nějaké potká. A nejradši se s nimi schází na balvanech u pobřeží anebo na pohupujících se lodičkách.
Tak to jde den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Až jednou musí Pelikán odejít. To je život, mladší pelikáni zaujmou brzy jeho místo.
Pelikán, který se chystá umřít, si vybere klidnější místo na pobřeží. Nejlepší jsou opuštěné kamenité pláže, kde už se povalují zbytky pelikánů dříve narozených. Pelikán se posadí a bude sedět několik dní. Když někdo půjde kolem, tak nebude reagovat. A pak bude mrtvý. Příboj rozhází kousky jeho těla po břehu. A voda je očistí na kost a i ty se nakonec rozpadnou. Pepsi a v pep se obrátíš. Ale ne vždy.
„Hele koukej, tady leží krásná pelikání lebka!!“
„Ale nebudeš jí brát sebou domů, že ne?“
Od teď bude Pelikán trochu cestovat. Zaujímá důstojné místo v příručním batůžku, jeho čtyřiceticentimetrový zobák by jinde mimo dozor mohl přijít k újmě. I tak musí být zabalen do mohutné vrstvy toaletního papíru. Ale je to pohodlné, nikde ho nic netlačí.
Brzy nastal čas, kdy se Pelikán musel rozloučit se svými novými přáteli. Je načase opustit kontinent. I Pelikán pojede do Evropy, ale nemá letenku, takže bude muset poštou. Evropa, taková dálka! Tam by se nikdy živý nepodíval. A teď to všechno možná uvidí na vlastní očnice. Pokud ho zlí lidé nenechají někde úředně spálit. Dvě krabice od džusu a papírové vycpávky mu pomohou zaujmout „nenápadný“ kvádrovitý tvar poštovního balíku.
„Dobrý den, pošlete mi tenhle balíček do Evropy?
„Ano, nalepte na něj kopii svého pasu a řekněte mi, co je v něm?“
„Eeee, nooo, vlastně tooo, …osteologický materiál!!“
„Aha…“
Třeba se ještě někdy setkáme…
—
„Zuzano, máte tady nějaký balík, tak se pro něj zastavte.“
Přišel! On přišel!!!
Pořádně zanoříme zobák do odměrného válce s peroxidem, abychom dosáhli bělejší barvy:_)
A Pelikán je čisťounký a spokojený a už se těší, až bude zase obdivován těmi zvláštními světlejšími lidmi. Tak jako zaživa, když ještě jedl ryby.