Půl roku bylo tohle město mým druhým domovem a já se
rozhodla po roce vrátit. Jenom na chvilku, navštívit známá místa, připomenout
si některé dobré zážitky a potkat Filipa a Kamilu. A vidět, jaké to bude
s odstupem doby. Právě jdu na univerzitu. Cesta z metra, kterou znám
kousek po kousku… A nic. Žádná známka nostalgie ani výbuchu radosti. Prostě
vůbec nic. Najednou mi dojde, že už sem nepatřím a nikoho to nezajímá.
Přemýšlím, jestli nebyla chyba něco očekávat. Město žije dál svým nerušeným
životem. Asi bude lepší, když mi na některá místa zbudou jenom vzpomínky.
Ze smíšených pocitů mě vytrhne telefon od Filipa:
„Olá, povečeříme, dáme pár piv a bude sranda.“
„Jo, jasně pár portugalských piv, to nebude problém.“
Při velikosti pivních sklenic 0,2 nebo 0,25 l tu snad ani
nejde jít „na jedno“. Dojíme tradiční
zapečenou tresku se smetanou a vymeteme pár prý vyhlášených cervejarií (cerveja=pivo).
„Musíš ještě ochutnat ginjinhu!“ (čti „džinžíňu“). Mají
to ve speciálním obchůdku. Dem tam!“
„Ale víš, že nic průhlednýho nepiju…“
„Jasně, neboj!“
Noční život ve městě je v plném proudu. Brzy dorazíme
k malému krámku, velké dveře, uvnitř jeden pult, všude kolem stejné láhve, jeden prodavač a čtyři zákazníci, zbytek postává venku
v hloučcích.
„S třešní nebo bez?“
„bez…“
Držíme plastové kelímky s ginjinhou, takovou (mnohem)
lepší a silnější griotkou, a jdeme se taky postavit na ulici. Někdy člověk
objeví víc za den s průvodcem, než za půl roku sám. Vedle nás živě
diskutují skupinky velkých tlustých pánů a střídavě odbíhají doplňovat svoje
kelímky. Vypadají váženě a přitom pijí griotku! Cha, hned se cítím lépe, že
konečně je nějaký národní nápoj neprůhledný a tak nemusím odmítat. Jdu ještě
pro jednu. Před obchůdkem je pořád živo, většina si totiž nedá jenom jednou,
takže se nevyplácí odcházet daleko…
Zbytek noci už mi není tolik jasný, ale prý jsme jeli kus
taxíkem:_)
Ráno mě probere myšlenka, že nejspíš nebude ideální den pro
intelektuálně namáhavé činnnosti. „Musím jít navštívit měsíčníka!!“ napadne mě
brzy. Hledat jednu rybu v obřím oceanáriu může být někdy obtížné, ale
měsíčníka nelze přehlédnout. A taky jo. Za chvíli je tu! I se svým nechápavým
výrazem… Chlouba lisabonského akvária.
Až budete někdy v Lisabonu, musíte si bezpodmínečně dát
ginjihnu a navštívit měsíčníka!!!
Po několika hodinách opustím akvárium a jdu na metro, kde
stojí stánek peruánského prodavače. Poznám ho jasně podle svetrů a přívěšků, na
chlup stejných jako u obchodníků v Jižní Americe. Koupím si od něj tričko
s asijskými motivy, made in Nepal, ale z ceny usmlouvám jenom jedno
euro. Nojo, Evropa. Mám ráda tuhle lisabonskou rozmanitost.
Nepálské tričko
z Lisabonu od Peruánce. Dobrý!:_)